Středoasijský pastevecký pes patří mezi jedno z nejstarších plemen. Archeologické nálezy dokazující původ tohoto plemene byly nalezeny již před čtyřmi tisíci lety v oblasti dnešní jižní Turkménie, kde byla nalezena hliněná figurka podobného psa, a byly nalezeny i kosterní pozůstatky. Předkem Středoasijského pasteveckého psa je pravděpodobně pes tibetský, podobný dogám, typově je podoben alabajovi. Je rozšířen ve Střední Asii a v sousedících oblastech jako je Turecko, Uzbekistán, Kazachstán, Írán a Mongolsko. Tento pes se používal jako pes pastevecký a hlídací. V drsných podmínkách Střední Asie zůstávaly v těchto oblastech pouze kmeny kočovné, které se pastevectví věnovaly. V tomto klimatu přežívali pouze nejsilnější a nejodolnější jedinci. Při jejich formování tedy zastává hlavní roli příroda, bez zásahů člověka. Protože tyto kmeny byly od ostatního světa izolovány, zůstává čistota plemene bez výrazných příměsí jiných ras. Podoba se mění podle oblastí výskytu. Psi s delší srstí žijí v horských oblastech Pamíru, v Uzbekistánu jsou menší a lehčí, v Turkménii převládají jedinci s hrubou a silnou stavbou těla s kratší srstí. Středoasijský pastevecký pes byl prohlášen za národní bohatství a jeho vývoz byl zakázán.
